OSADA  ›  Dětský tábor  ›  Tábor 2016

Vikingové

14.den

Dnes jsme oslavovali naše úspěšné odvrácení konce světa - ragnaroku. Odpočívali jsme, hráli hry a odpoledne jsme si předali ceny pro nejlepší bojovníky. Poseděli jsme u ohně, zapěli si písně a začali balit na zitřejší cestu do našich domovů.....

13.den

Dnes je ten den, který rozhodne o osudu našich světů. Většina z nás špatně spala. Zem je promrzlá, neboť slunce už několik dní nevyšlo na oblohu. Vše máme sbaleno na poslední bitvu. Trpaslík Dain sliboval, že za úsvitu druhého dne bude mít meč hotov. Stačí už jen zahladit stopy po našem tábořišti a můžeme vyrazit

12.den
Dnešní den jsme podnikli loupeživou výpravu do západních zemí. Využili jsme jejich oslabení sobotními přívalovými dešti a vyplenili jsme celé město Týn nad Vltavou :-)
Po návratu z úspěšného výpadu jsme se chystali na večerní bujarou oslavu a rozdělení lupu, ale bohužel nám vše překazil déšť. Tak jsme místo obdivování kořisti poděkovali písněmi bohům za podporu a ochranu při našem snažení 

11.den

Naše výprava se blíží ke konci. Každým dnem jsem pořád blíž a blíž k našemu cíli – k zabití obra Súrta. Prošli jsme všemi světy a získali jsme nápovědy, kde získat artefakty všech světů. Nezbývá než je všechny nalézt a odnést zručnému trpaslíkovi Dainovi, aby z nich ukoval meč podobný Dainleifovi, meči, jehož rány, které zasadil, se nikdy nevyléčí. Jedině tak máme šanci na úspěch

10.den

Po zdárném útěku z Valhaly a Ásgardu nám všem pomalu začala docházet jedna věc - nemůžeme se totiž po světech živých pohybovat, neboť jsme stále všichni mrtví, ač jsme utekli ze síní padlých válečníků. U kořenů Yggdrasilu sídlí tři norny, tři sudičky, které odstřihávají z vlákna života ty, kteří zemřeli a naopak přivazují ty, kteří se narodili. Musíme je tedy vyhledat a vyjevit jim náš těžký úděl, abychom je přesvědčili, že naše nitě musí navázat zpět k vláknu života. Jedině tak budeme moci pokračovat v naší cestě. Sešplhali jsme tedy až z koruny Yggdrasilu k jeho samotným kořenům, kde jsme se jali hledat tři norny. Po čase jsme konečně nalezli pavučinu osudu, nesoucí na sobě vlákna všech živých bytostí, norny jsme však nalezli jen dvě - Urd a Verdandi. Zmateně jsme jim vysvětlili naše poslání a ony nám se smutkem v hlase sdělily, že třetí z nich - Skuld - byla unesena služebníky ohnivého vládce Múspellheimu obra Súrta. Podle stop, které únosce zanechal, mířil do podsvětí, do světa Hel, kam přichází duše nespravedlivých a těch, kteří nezemřeli hrdinskou smrtí. Protože jsme stále mrtví, můžeme bez obav vstoupit do Helu a osvobodit nornu Skuld. Jedině tak si nakloníme přízeň sudiček, aby přivázali naše nitě k pavučině osudu a my mohli pokračovat v naší cestě za odvrácením Ragnaroku.

Nedaleko podsvětního světa Helheimu se rozprostírá bezútěšná mrazivá pustina Niflheim, která existovala dlouho před tím, než po světě kráčeli první Ásové. Ledové pláně kam až oko dohlédne, krutý vítr ostře drásající tváře a jen málo slunečních paprsků, které by zahřály naše zmrzlé kosti - přesně taková cesta nás teď čeká. Kruté podnebí však není to nejhorší, co tu číhá. Jedním z mála tvorů, kteří jsou v této nicotě schopni dlouhodbě přežít je gigantický červ Nidhögg, který soustavně okusuje jeden z kořenů Yggrdasilu, jež se zapustil do zdejší neúrodné země. Naším úkolem zde v Niflheimu není jen projít bez zpozorování červem Nidhöggem, ale také krádež jednoho z jeho vajec, které v sobě ukrývá magickou moc, jež se jistě bude hodit v boji se silami Ragnaroku.

9.den
Chtěli bychom uklidnit rodiče - v noci u nás jen pršelo, byla bouřka, ale nic se nedělo, je jen mokro :)

Z lítého boje se strašnými obry za záchranu našich spolubojovníků jsme vyvázli jen tak tak. Utrmáceni bitevní vřavou i dlouhou cestou jsme pak konečně dorazili k jednomu ze tří kořenů jasanu Yggdrasilu a jali se hledat Mímimo bájnou studnici moudrosti. Zanedlouho se vrátili zvědové s radostnou zprávou - studnu skutečně nalezli. Ve chvíli jsme již všichni v němém úžasu stáli u obrovské prastaré studnice, jež v sobě ukrývá vodu, která dle legendy uchovává všechnu moudrost světa. Začali jsme její vodu odebírat do našich měchů, když v tom se od jedné z rozestavěných hlídek ozvalo: "Je to léčka! Do zbraně!" Znenadání se pak zpoza kopce vyřítil obr Mími, proti jehož velikosti byli naši předešlí obří nepřátelé jen malé děti. Dupal na nás a rozzuřeně bušil pěstmi do všeho, co se hýbalo. Náš odpor byl téměř marný. Všechny nás porazil. Ze zapomnění smrti mě probudil jemný ženský hlas. Když jsem přišel k sobě, uvědomil jsem si, že je mé zlámané tělo přehozeno jako pytel brambor přes okřídleného oře, na kterém jede krásná rusovlasá bojovnice - valkýra. Trvalo mi další chvíli, než jsem si všiml, že spolu s námi jede pěkná řádka dalších bojovnic se stejně přehozenými padlými válečníky. Tryskem jsme uháněli po duhovém mostě Bifröstu vstříc Valhale - domovu všech bojovníků, jež padli v boji. Ve Valhale byla naše zranění vyléčena a rány utržené v boji zaceleny. Měli jsme se přidat ke všeobecnému bujarému veselí na hostině s našimi předky, kteří si svou hrdinskou smrtí v boji též zasloužili posmrtný život ve Valhale. Nás však tížil osud světa a nedokončený úkol. Tajně se celá naše výprava scházela v opuštěných sklepeních Ásgardu a plánovali jsme útěk. Několikrát jsme se dokonce pokusili se nenápadně proplížit za zdi Ásgardu, ač marně. Bůh Heimdal, strážce Ásgardu, nás vždy dopadl a přinutil se vrátit zpět, na naše místo. Bylo tedy rozhodnuto jinak - musíme Heimdala a jeho poskoky přelstít, musíme jim připravit tak výtečnou hostinu, že na jejím konci v mdlobách usnou tvrdým opileckým spánkem a my budeme moci bezpečně opustit zdi hradiště bohů a pokračovat v našem poslání za záchranu světa.

 8.den
Dnes byl den nabitý událostmi - dopoledne jsme měli ukázku dronů a modelů aut a po obědě nás navštívila skupina historického šermu Breizh. Předvedli nám šermířské souboje a pověděli nám i o vikingských zbraních a taktice boje.

...Tíživé ticho, kterým k nám promlouvaly hluboké mlžné hvozdy Jötunheimu, nás hnalo k šílenství. Všichni válečníci postupovali těžko průchodným porostem jen velmi pomalu, připraveni ihned odrazit útok nepřátelských obrů - odvěkých nepřátel bohů i lidí - kteří tento svět obývají. Několik dní jsme putovali podél širé řeky jménem Iving, která odděluje Jötunheim od Ásgardu, domovu našich bohů. Někteří z nás dokonce tvrdili, že v dálce za řekou v mlze a oblacích spatřili gigantické opevnění, které Ásgard oddělovalo od nehostinných končin Jötunheimu. Poté jsme se vydali hlouběji do vnitrozemí, hledajíc jeden ze tří kořenů jasanu Yggdrasilu, u něhož se dle zvěstí nachází bájná studna moudrosti střežená obrem Mímím a jejíž vodu bylo v tomto světě třeba získat. Byla to únava, možná omámení pochmurným hvozdem, nebo zlé čáry krále obrů Thryma, které nám vzali naši ostražitost. Znenadání nás totiž přepadla tlupa odporných obrů. Ten nejmenší byl vysoký, jako tři nejurostlejší muži z naší výpravy na sobě, hulákali jeden na druhého i na nás slova v hrubém jazyce a každý se oháněl kyjem velkým, jako kmen stoletého dubu. Dlouho se nám dařilo vzdorovat, ale všem bylo jasné, že se dlouho neudržíme. Přerostlé zrůdy nakonec prorazily naši štítovou hradbu, několik z nás popadli jako panenky a odvlekli neznámo kam. Nesmíme nechat obry naše přátele sežrat jako pečené sele! Musíme je zachránit!

7.den

Pluli jsme několik dní a nocí, než jsme opět spatřili pevninu. Skrz deltu drobné říčky, jež se vlévala do nekonečných vod oceánu, jsme na našich drakarech vpluli do Álfheimu, domova bájných světlých álfů a jejich pána, Ása Dellinga. Naše cesta pokračovala dál do vnitrozemí a my se zvědavostí vyhlíželi její obyvatele. I přes mnohá zvolání, že, ač jsme oděni jako válečníci, přicházíme v míru, nás však nikdo nevítal, ba naopak - v jednom okamžiku se do boku vedoucího drakaru zabodl varovný šíp. Ve výpravě zavládla panika. Ti nejzdatnější válečníci se po chvilce jali uklidňovat své druhy, dokud se na všech lodích nevytvořily obranné štítové formace. Ticho nakonec porušil ševel v houští na pravém břehu říčky, ze kterého vystoupila malá skupinka ozbrojených álfů - nesmrtelných lesních bytostí se spanilou tváří. "Kdo jste a co chcete?" otázal se ten, který je očividně vedl, "V naší zemi se drží smutek. Je zakázáno vstupovat ozbrojeným!" Naši vůdcové se ihned dali do vysvětlování. Vylíčili účel naší cesty i naše předešlá dobrodružství. Nato alfové konečně sklopili své luky a v již přátelštějším duchu nám sdělili, že v Álfheimu se drží smutek, neboť neznámý vrah sprostě zavraždil zlatého kance Gullinburstiho, na jehož hřbetě jezdíval sám velký Ván Frey, a vytrhal mu jeho zlaté kly. Pokud chceme, aby pán Álfheimu Frey byl nápomocen v naší věci, budeme muset dopadnout vraha a navrátit ukradené kly truchlícímu Freyovi.

6.den

Studené vody oceánu rytmicky šplouchaly o boky našeho drakkaru. Mířili jsme vstříc dalšímu světu, Álfheimu, když v tom mlžný opar nad hladinou prořízl zvuk varovného rohu předsunuté lodě. "Před námi je pevnina!" bylo slyšet ze sousedních lodí a já nevěřil vlastním uším. "Vždyť tady žádná není!" vykřikl starší bojovník, očividně zkušený mořeplavec. V okamžiku jsme se však všichni mohli přesvědčit na vlastní oči - z mlhy před námi se vynořilo zeleně se lesknoucí pobřeží a zvláštně se vlnící pahorky. Vzbudila se v nás, pro vikingy příznačná, zvědavost a hlad po objevování. Vydali jsme se neznámou zemi prozkoumat. Půda zde byla velmi tvrdá a kluzká, skládala se z několik kroků dlouhých a téměř stejných kamenů, těsně přilehlých k sobě. Pohled na celou scenérii téměř připomínal šupiny. Bylo tu dokonalé ticho. Zvědové hlásili, že za pahorky, kterými pokračuje pláž, kde jsme kotvili, je opět moře. Celá pevnina je široká jen několik stovek kroků zato dlouhá snad až na konec světa. Odpověď na otázku, kde to vlastně jsme, získal až po hodné chvilce hromotluk Ulfrik Olafson, který, snad z nudy, zapíchl své kopí hluboko mezi dva kameny na zemi. V tom okamžiku se země otřásla a k smrti nás vyděsil hrozný řev. Najednou se nad námi tyčila hlava obrovské mořské příšery a vztekle si nás prohlížela. "To je Midgardsorm, Lokiho syn!!! Přistáli jsme na obrovském hadovi!!!" zvolal někdo. "Je s námi konec!" zoufal jiný. Obrovský had na nás mezitím vydávil ze svých zubatých úst spršku černého lepkavého dehtu a hezkou řádku z nás jím oslepil. V dalším okamžiku námi mrštil do vzduchu a my dopadli na malý ostrůvek z písku, který obrovitý had vytvořil z nánosů písku na dně moře. V dalším okamžiku byl Midgardsorm pryč. Byli jsme na ostrově, řada z nás nezasažená hadovým jedem, ale ti, které mořská zrůda zasáhla, měli teď černou hmotou zalepené oči a omámeně okolo sebe mávali svými zbraněmi, jakoby jim Midgardsormův jed přivodil představu strašných přeludů. Na opačné straně ostrůvku pak bylo znát naše ztroskotané drakkary. My, co jsme nepostižení hadovým hněvem, se teď musíme proplížit do našich lodí pro medicíny tak, aby nás naši pobláznění druhové nezasáhli.

5.den

Za ranního rozbřesku jsme se rozloučili s bohyní Skadi, přepluli jsme zátoku a pokračovali na jih. Tentokrát do ohnivého světa Muspelheimu. Tři dny a tři noci jsme putovali mezi lávou a kameny, které byly pořád rozpálenější. Nebylo místa, kde bychom si mohli odpočinout. Zdálo se, jakoby vše živé i s pokladem tohoto světa už dávno pohltil oheň. Čtvrtý den, když už nám tetelení horkého vzduchu kreslilo v hlavách obrazy našich domovů, jsme konečně na kopci zahlédli místo, kde se zelenalo pár podivuhodných stromů, které by nám mohli poskytnout stín. Z posledních sil jsme se doplazili pod chladivé koruny a vyčerpáním jsme usnuli. Ranní slunce ozářilo prastarý runový nápis na jednom z kmenů. Připomínal báji o bohyni Sol, která rozhněvala bohy a byla proměněna ve slunce. Na obloze teď prý střeží nejvzácnější z pokladů tohoto světa. Chceme-li ho od ní získat, musíme jí donést světlo z místa, kde láva vyvěrá z hlubin země. Dalších několik dní jsme tedy putovali nehostinnou krajinou, až jsme konečně dorazili do cíle. Sopka nebyla vyšší než dva z našich mužů, chrlila však tolik plamenů a lávy, že by mohla pohltit všech devět světů. Pomocí troudu jsme zapálili lucernu a vydali jsme se až na vrcholek hory, za kterou slunce zapadá, abychom se k bohyni dostali co nejblíže. K cíli nám zbývalo už jen pár kroků, když se seběhly mraky a tento svět zalil jeho první déšť. Svými těly jsme se snažili ochránit plamen svíce a zapálit s ním hranici, abychom bohyni slunce přivolali k nám.

4.den
Dopoledne nás navstivil pan sokolnik a po obědě pokračujeme v putování....

Ze zvěstí, co se nesly po této zemi, jsme se doslechli, že poklad Vanaheimu, po kterém pátráme, střeží Njord, bůh moře a větru, patron rybářů a námořníků. Vydali jsme se tedy k rozlehlým a mlhou pokrytým fjordům, abychom nalezli jeho palác. Ten se nám podařilo objevit již po pár dnech, zdál se však opuštěný. Moře v zátoce bylo klidné, jak zamrzlé jezero, ani vítr zde nehladil po tváři. Když jsme prošli hlavní bránou, ozval se za námi ženský hlas: „Kdo jste a co vás sem přivádí v těchto pochmurných dnech?“ Byla to Skadi, bohyně lovu a Njordova manželka. Když jsme jí pověděli o naší výpravě a o jejím cíli, sdělila nám něco, co nás nepotěšilo. Její manžel byl pověřen, aby sestavil lodě a vedl bohy a boží válečníky z Valhaly do poslední bitvy. To se znelíbilo lstivému Lokimu, bohovi podvodu. Ten ho zaklel, aby v podobě chiméry brázdil moře a bezmocně sledoval skon světa. Njord však před tímto neštěstím ještě stihl poklad ukrýt. Kam, to však zůstalo tajemstvím, které zná jen on sám. Chceme-li poklad najít, čeká nás úkol s jen nepatrnou šancí na úspěch. Musíme Njorda v moři nalézt, a doufat, že nám v nalezení pokladu pomůže.

3.den
Konečně přišel ten den, kdy jsme poprvé opustili bezpečí světa Midgard, našeho světa, světa lidí. Prsten nás zavedl na západ, do světa bohů plodnosti Vanaheimu. Po cestě nás zastihlo několik bouří, silný vítr nás strhával z cesty, rozvodněné řeky nám bránily v průchodu. Bohové na nás seslali tyto pohromy, jako trest za to, že jsme při hledání prstenu vyrušili klid zbloudilých duší. Když se nám do cesty svalila hora a my nemohli pokračovat dál, rozhodli jsme se, že se na noc utáboříme a pokusíme se udobřit si své bohy. Zbudovali jsme posvátné hájky, kterým vévodily jejich sochy. Vyzdobily jsme je runami, obětovali jsme po devíti kusech našeho dobytka a až do rána jsme oslavovali jejich moc a modlili se za příznivější podmínky pro naší výpravu.

Probudili jsme se již do slunečného rána. Vyslali jsme dva naše nejrychlejší průzkumníky, aby zjistili, kudy horu obejít a aby, povede-li jejich cesta přes les, vyloupili včelí úly a zajistili nám tak vosk a med. My ostatní jsme se mezitím vydali doplnit naše zásoby. Každý z nás obstaral, co uměl, a krátce po poledni jsme opět měli vše, co nám nešvary počasí i oběti bohům sebrali. Suroviny jsme mezi sebou směnili, abychom v dalším putování za pokladem Vanaheimu mohli pokračovat odděleně a zvýšili tím šanci na úspěch.

2.den

Naše výprava ze západních zemí se blížila ke konci. Věděli jsme, že nám k domovu zbývá už jen pár námořních mil. Vyloupili jsme křesťanské město a pozabíjeli všechny, co se nám připletli do cesty. Z našeho veselí nás vyrušil hlasitý hrom a blížící se bouřková oblaka. Zvedl se vítr a rozlícené moře svými vlnami olizovalo naše lodě a bralo s sebou vše, co se mu připletlo do cesty. Naše štíty, loupežnou kořist i několik z nás. „Rozzlobili jsme bohy“, zněly výkřiky. „Thór buší svým kladivem do kovadliny, nevyvázneme živí!“ V tom, možná jako odpověď na naše zoufalé volání, udeřil blesk přímo do naší lodě a stěžeň i s praporcem zmizel v hlubinách moře. Když jsme zvedli hlavy, spatřili jsme, jak se na nás valí vlna o výšce asi tuctu lodí. „To je náš konec“, proběhlo v hlavě asi nám všem. Ještě než nás stihla voda pohřbít pod hladinu, zahlédli jsme, jak se obloha barví do ruda. „Zvěsti nelhaly, Ragnarok se blíží.“ Probudil mě šepot několika lidí. Pomalu jsem otevřel oči a zjistil jsem, že jsem v našich docích. Bouře nás zřejmě donesla až k domovu. Zbylo nás však málo. A na nás, na pár silných a statečných, je teď zachránit naši zemi. Bude to dlouhá a náročná cesta. Cesta za neznámým. Neotálejme, bohové ztrácí svou moc.

Pomalu nabíráme síly. Co zničila bouře, jsme znovu obnovili. Znamení Ragnaroku jsou však stále častější. Dobytek začíná hynout. Na velkém sněmu, na který se sjeli všichni králové a jarlové skandinávie, jsme se usnesli, že je čas vyrazit na cestu. Naši nejrychlejší jezdci byli vysláni, aby našli skřeta Andvariho, který střeží prsteny, bez kterých nelze najít cestu do ostatních světů. Dlouhé mrazivé noci jsme čekali na nějaké zprávy. Čekání se zdálo nekonečné, až najednou, když ledy začaly tát, se k nám donesla zpráva, že je skřet mrtev a jeho poklad byl ukraden přemožitelem draků Sigurdem. Ten poklad - podle starých zvyklostí – rozdělil, ukryl a zakopal spolu s kostmi svých obětí, jejichž duše mají zlato a prsteny chránit, dokud sám nezemře a nevstoupí do bájné síně padlých, do Valhaly. Na nic jsme nečekali, shromáždili jsme své nejlepší muže a vydali jsme se vstříc hledání pokladu.

 1. den

Slunce pomalu zapadá a naši průzkumníci podávají hlášení, že město, které se za ranního rozbřesku chystáme napadnout je téměř neozbrojeno. S vidinou snadného vítězství holdujeme chutné pečeni a sladké medovině. Z našeho opojení nás vytrhne loď, nořící se z temného moře do zátoky, ve které jsme se usídlili. Chopíme se zbraní a vyčkáváme. Když však připluje blíž, ve tmě rozeznáváme povědomé praporce. Naši přátelé nás přijeli povolat zpět domů. Za naší nepřítomnosti se prý začali dít prazvláštní věci. Vše začalo napovídat, že se blíží bájný konec světa, Ragnarok. Máme zanechat malicherných bojů o zlato, přidat se k severským klanům a započít největší boj naší historie. Boj za záchranu světa. Za naše životy. Boj, ve kterém musíme projít všemi světy, z jejich pokladů ukout meč, a probodnout s ním srdce obra, který žene světy, jak je známe, do záhuby.